Astronomie

Jedním z přírodních zdrojů elektrické energie je naše hvězda – Slunce. Sluneční elektrárny na Zemi nemohou pracovat stále se stejným výkonem. Ale jak je to ve vesmíru? Tam přece neexistují mraky, a pokud mezi Zemí a Sluncem není jiné těleso, je neustále vystavena jeho světlu. Přesně toho využívá posádka Mezinárodní kosmické stanice, jejichž vesmírný domov potřebuje neustálý přísun elektřiny.

Když se řekne jaderný materiál, mnoha z nás se vybaví nebezpečné záření, jaderné zbraně a kontejnery s odstrašujícími značkami, ke kterým není radno se přibližovat. Jaderné materiály i přes veškerá ne vždy mírová využití jsou pro lidstvo bezesporu velkým přínosem. Uplatňují se v lékařství, vědě a technice, bez jaderných elektráren bychom si jen těžko představili naši energetickou budoucnost. Ne každý ale asi ví, že právě výroba energie využívající jaderný materiál si našla svou cestu i do kosmonautiky – malé radioaktivní tělísko zajišťuje provoz mnoha meziplanetárních sond, které doputovaly do vzdálených končin Sluneční soustavy. Tam by jim solární panely nebyly nic platné.

Raketoplány jsou velmi výjimečná kosmická plavidla. Připomínají spíše letadla, jsou mnohonásobně použitelné, pojmou posádku a velký náklad, mohou v kosmu vykonávat celou škálu nejrůznějších činností od vědeckých misí přes dopravu a vypouštění objemných nákladů až po opravy různých zařízení (např. Hubbleova teleskopu). Jejich výjimečnost je také ve způsobu, jakým při pobytu ve vesmíru získávají elektrickou energii.

Největší planeta sluneční soustavy prošla počátkem roku 2010 proměnou. Hnědý oblačný pás širší než dvě zeměkoule a delší než dvacet zmizel. Proměna je viditelná i přes půl sluneční soustavy a každý člověk vybavený dostatečně silným dalekohledem si jí může všimnout.

V posledních dnech zaplavily internet a především přírodovědně zaměřené weby fascinující animace sluneční činnosti. To samozřejmě není náhoda a existují hned dvě významné příčiny. Tou první je nárůst sluneční aktivity po netradičně dlouhém období klidu, který doprovází i nápadné sluneční skvrny a výraznější protuberance – oblaka plazmatu nad povrchem Slunce. Druhým důvodem je činnost nové družice SDO (Solar Dynamic Observatory), jež se na výzkum sluneční aktivity specializuje. Výsledkem obojího jsou pak ony úchvatné animace vývoje slunečních protuberancí, na které jste mohli narazit třeba na YouTube.

Čínští vědci Qiang Chen a Tie Jun Cui z Jihovýchodní univerzity v Nanjingu vytvořili černou díru, která beze zbytku pohlcuje světlo a přitom se vejde do kapsy.