Astronomie

V posledních dnech zaplavily internet a především přírodovědně zaměřené weby fascinující animace sluneční činnosti. To samozřejmě není náhoda a existují hned dvě významné příčiny. Tou první je nárůst sluneční aktivity po netradičně dlouhém období klidu, který doprovází i nápadné sluneční skvrny a výraznější protuberance – oblaka plazmatu nad povrchem Slunce. Druhým důvodem je činnost nové družice SDO (Solar Dynamic Observatory), jež se na výzkum sluneční aktivity specializuje. Výsledkem obojího jsou pak ony úchvatné animace vývoje slunečních protuberancí, na které jste mohli narazit třeba na YouTube.

Čínští vědci Qiang Chen a Tie Jun Cui z Jihovýchodní univerzity v Nanjingu vytvořili černou díru, která beze zbytku pohlcuje světlo a přitom se vejde do kapsy.

Je teplý letní večer, asi dvě hodiny po západu slunce. Pod jasnou a hvězdami prozářenou oblohou se otevírá kopule hvězdárny. Dalekohled se mezitím sám automaticky nastavuje na souřadnice, které před chvíli do počítače zadal mladý astronom. Stejně jako minulou noc se chystá fotografovat galaxii ve Velké medvědici. Na včerejším snímku je totiž neidentifikovaný objekt. Rychle prohlídne právě pořízený snímek, na kterém ho ale nezajímají úchvatné detaily v galaxii, ale slabá hvězdička. Od včerejší noci se mírně posunula. Zdá se taky trochu rozmazaná – není pochyb – je to kometa! Rychlý výpočet její dráhy odhalí… PROBOHA! Srazí se se Zemí!

Tento příběh začal hledáním jedné z nejmenších částic ve vesmíru a skončil nalezením největšího žijícího tvora na Zemi. Ukazuje, že i tak odlišné vědecké obory, jako jsou částicová fyzika a podmořská biologie, mohou mít společné průsečíky.

Představte si hotel, který se s vámi tiše a měkce vznese do oblak. Za širokými panoramatickými okny můžete pozorovat, jak nebe postupně tmavne a tmavne. Nestmívá se, to jen vaše cestovní kabina stoupá nad zemskou atmosféru. Současně zvolna odplouvá i vaše tíže. O několik dní později dorazíte k rozsáhlé orbitální stanici. Vítejte v kosmu. Právě jste se svezli vesmírným výtahem.

Pro pochopení fyzikálních procesů odehrávajících se v kosmických objektech je důležitá znalost jejich dlouhodobého chování. Moderní astronomické observatoře mohou dodat data pokrývající roky, vědci však často potřebují znalosti o chování v horizontu desítek let i více.