Zřejmě největší vědec všech dob – Isaac Newton – žil na přelomu 17. a 18. století v letech 1642 (1643) až 1727. Považuje se za jednoho z nejvýznamnějších vědců všech dob či dokonce za zakladatele moderní fyziky a vědy vůbec. Velice se též zabýval magií. Střídala se u něho období neuvěřitelného myšlenkového soustředění, kdy zapomínal na běžné denní úkony, s léty depresí a podivínství, kdy panovaly pochybnosti o jeho duševním zdraví. I to však můžeme považovat za příznaky geniality. Na jeho počest byla pojmenována fyzikální jednotka síly, newton. Gravitační teorie a představy o prostoru a čase platily ještě dalších 200 let; do té doby, než přišel Albert Einstein.

K vědeckým osobnostem, které se podstatnou měrou zasloužily o rozvoj analytické a separační chromatografie, patří britský chemik Richard Laurence Millington Synge. Vloni uplynulo sto let od jeho narození a dvacet let od jeho úmrtí. Ačkoliv velká část nejoslavovanějších vědeckých a technologických objevů a vynálezů, které změnily svět, je dílem náhodných okolností, nečekaných inspirací a nenadálých změn chápání, věda ve skutečnosti postupuje kupředu řadou relativně malých kroků, z nichž každý staví na práci předchůdců. Cílený výzkum je jednou z nejproduktivnějších metod vědeckotechnického vývoje. Životopis úspěšného vědce Richarda Laurence Millington Syngeho ukazuje, že velké průlomy v zásadě vždy přicházely jako vyvrcholení mnohaleté usilovné práce.

Navzdory všem skeptikům, pochybovačům a „nepřátelům“ práce na projektu fúzní elektrárny začíná. Novinářská kachna? Vůbec ne. Je dobře známo, že ověření vědecké a zejména technologické proveditelnosti fúzního reaktoru leží na bedrech budovaného tokamaku ITER. Také je známo, že ITER nebude vyrábět elektřinu. To bude úkolem demonstrační elektrárny, pro kterou se vžil název DEMO. Zatímco tokamak ITER staví v ruku v ruce Evropská unie a šest dalších států, DEMO si postaví každý partner sám. Projektovat začaly Korea, Čína, Indie, Japonsko a Evropská unie.

Obsáhlý článek o fúzní elektrárně si také můžete přečíst v časopise Energetika, č. 3/2015, str. 136.

Výzkum britských fykologů, zaměřený původně na extrémní biotopy a adaptace řas například vůči překyselenému prostředí vrchovinných rašelinišť nebo vůči zasířené vodě minerálních pramenů, může v průmyslové praxi zásadním způsobem změnit současný pohled na dlouhodobou ekologickou zátěž, remediační (z latinského remederi – uzdravit) procesy i recyklaci těžkých kovů.

Každý obor lidské činnosti má své vizionáře, vynálezce, objevitele i snílky, Stačí připomenout jména jako Archimédes, Leonardo da Vinci, Bill Gates, Steeve Jobs... Jsou ale i neodbytní vynálezci snad už stovek principů perpetua mobile, a také pozapomenutí všeoboroví géniové, nad nimiž nepochybně ční Jára Cimrman. Oni a jim podobní se ve svých vizích a projektech nevyhýbali ani větrným elektrárnám.

Bezprostředně po Velkém třesku (tzv. Big Bangu) byl náš vesmír tvořen velmi horkou a hustou hmotou z kvarků, základních stavebních prvků hmoty, a gluonů, zprostředkujících tzv. silnou interakci. Ta váže kvarky například v protonech a neutronech. Tato primární hmota, tzv. kvark-gluonové plazma, postupně expandovala a ochlazovala se. To dalo vzniknout částicím, např. protonům a neutronům, jak je známe dnes. Studium kvark-gluonového plazmatu připraveného v laboratorních podmínkách tedy umožňuje putovat zpět v čase až do zlomku vteřiny po Velkém třesku.