Borovice kleč (Pinus mugo) rostoucí v nejvyšším českém pohoří, v Krkonoších, patří ke světovým unikátům. Na česko-polském pomezí se zde jedná o vůbec nejsevernější světové rozšíření tohoto druhu. Krkonoše jsou, coby ostrůvek arkto-alpinské tundry ve střední Evropě, domovem kosodřeviny nejméně po celý holocén (posledních 11 700 let), během něhož musely porosty opakovaně úspěšně čelit dramatickým změnám klimatických podmínek. Jak se jim podařilo vypořádat se s neméně dramatickými koncentracemi síry v atmosféře, na to odpověděl tým pod vedením profesora Stanislava Vacka z Fakulty lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity v Praze.

Konec civilizace může mít různé podoby. Ve světě, který popsal Paolo Bacigalupi v románu Dívka na klíček, zřejmě během okamžiku zmizela veškerá ropa a nepřipravený svět se propadl do chaosu. Zkázu pak dokonaly hamounské kapitalistické kalorifirmy, které za pomoci geneticky zkonstruovaných chorob zlikvidovaly snad všechny poživatelné rostliny kromě svých vlastních, vhodně modifikovaných. Z katastrof se vzpamatovávající lidé pak nemají nic než hlad a sílu lidských nebo zvířecích končetin jako skoro jediný zdroj energie, zatímco se jejich bídě zpoza oceánu chechtají korporace se svým obilným monopolem. Jak by to ale vypadalo doopravdy?

„Prostor sám a čas jsou napříště odsouzeny ke zmizení do pouhých stínů, a pouze spojení obou si zachová skutečně nezávislou existenci." Touto vizionářskou myšlenkou si připomeňme osobnost významného německého matematika a teoretického fyzika Hermanna Minkowského, od jehož narození letos uplynulo 150 let. Je obvykle znám jen jako učitel matematiky Alberta Einsteina. Hermann Minkowski však proslul především rozpracováním tzv. geometrické teorie čísel. Převedl a vyřešil některé složité problémy nejen z teorie čísel a matematické fyziky metodami klasické geometrie, ale především vytvořil nový pohled na prostor a čas a položil tak matematické základy teorie relativity.

Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská ČVUT v Praze
Studentská Unie při FJFI ČVUT v Praze
Vás zvou na 14. ročník letního studentského soustředění TCN

Pouštní jaderná elektrárna cca 55 km od Phoenixu, hlavního města Arizony, se jmenuje podle symbolu státu Arizona – stromu Parkinsonia florida lidově zvaného „zelený kolík“, španělsky „palo verde“. Od roku 1985, resp. 1987, jsou zde v provozu tři bloky PWR, dnes o výkonu 3 x 1310 MW. Reaktory od firmy Combuscion Engineering jsou se dvěma parogenerátory a jedním turbogenerátorem umístěné v plnotlakých kontejmentech. Zvláštostí této pouštní elektrárny je systém chlazení a vodní hospodářství vůbec.

Není třeba se obávat, tohle nebude pojednání o otevírání čaker, ladění se na spirituální podstatu Všehomíra a kontaktu s evakuovanou princeznou Dianou u Jupitera. Energií je tu míněna klasická fyzikální veličina, vágně definovaná jako schopnost hmoty konat práci, a kosmem budeme nazývat všechno kolem naší rodné Zeměkoule.