Po dvou odložených termínech předpokládaného dosažení prvního plazmatu v tokamaku ITER (z 2016 na 2019, pak na 2025) již probleskují zprávy o čtvrtém termínu (2028). Také se značně zvyšují náklady z plánovaných 5,6 mld dolarů na dnes odhadovaných 22 mld (zatímco americké ministerstvo energetiky DOE operuje se sumou 65 mld). Není divu, že jeden ze sedmi partnerů hledá záruky, že se tokamak vůbec dostaví. Ovšem myšlenka produkovat v podstatě neomezené množství čisté energie s podobným poměrem nákladů a výstupů jako tradiční jaderné štěpení – ale bez radioaktivního odpadu - je příliš lákavá, než abychom se vzdali.

Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA) před Vánoci obdržela druhou a poslední dodávku uranu s nízkým obohacením (LEU, Light Enriched Uranium) do své speciální „LEU Banky“ (první dodávka dorazila v říjnu 2019). Účelové zařízení pro uskladnění zásob uranu bylo vybudováno v Kazachstánu s cílem poskytnout všem členským zemím IAEA jistotu ohledně dodávek paliva pro jaderné elektrárny. Celkem se jedná o fyzickou rezervu 90 tun LEU, základní složky pro výrobu jaderného paliva. Banka nízkoobohaceného uranu je jedním z nejambicióznějších závazků agentury od jejího založení v roce 1957 a je to poprvé, co podnikla projekt takové právní a logistické náročnosti.

Když se zavolá: „Studená fúze!“ ozve se „Pons a Fleischmann!“ První pokus o studenou fúzi ale ve skutečnosti spatřil světlo světa mnohem dříve než v roce 1989, kdy zmínění dva pánové publikovali článek, v němž upozorňují na zatím neznámou jadernou reakci.

Radikální plán počítá s výstavbou umělých ostrovů v Severním moři, kolem nichž budou vybudovány série velkých vzájemně propojených větrných farem. V současné době byla ukončena počáteční analýza. Obhájci tvrdí, že tento projekt je nezbytný, protože off-shore (příbřežní) větrné elektrárny se v Evropě staví velmi pomalu na to, aby mohly být splněny cíle Pařížské dohody, a také proto, že ubývá míst blízko pobřeží, kde lze lacinější větrné turbíny budovat.

Klasickým přístupem k řízení projektů je rozdělení rizik do tří samostatných kategorií. První zahrnuje známá rizika, druhá neznámá rizika a třetí nepoznatelná rizika, často označovaná jako „neznámá neznámá“. Tento přístup klasifikace rizik se používá ve většině velkých projektů. Projektoví manažeři kategorizují rizika jako způsob, jak navrhnout nejlepší strategii pro zmírnění jakéhokoliv rizika, které se vyskytne nebo by mohlo vyskytnout. ITER jako první projekt svého druhu není výjimkou.

Každý rok se v českých domácnostech a firmách spotřebují miliony tonerových kazet do laserových tiskáren. Především kvůli nízké ceně dávají lidé přednost takzvaným kompatibilním tonerům do laserových tiskáren od neznámých výrobců. Tyto tonery nejenže nedosahují kvalit tonerů originálních, ale navíc mohou obsahovat nebezpečné látky včetně karcinogenů – styrenu či benzenu či dioxinu DekaBDE. Na rozdíl od originálních nebo renovovaných tonerových tiskových kazet ty kompatibilní nelze renovovat ani jinak ekologicky zpracovat, a tak končí přímo ve spalovnách nebo ještě hůře v rozporu s platnou legislativou na skládkách komunálního odpadu, čímž poškozují životní prostředí.