Recenze

Jedním z nejvýznamnějších objevů lidstva je používání nuly. Historie nuly patří k prastarým příběhům. Její kořeny se táhnou k počátkům matematiky, do časů předcházejících vzniku první civilizace, do dob dávno předtím, než lidé uměli číst a psát. Ale zatímco pro nás je dnes nula něčím přirozeným, v dávné minulosti ji některé kultury vnímaly jako cosi cizího a obávaného natolik, že se raději rozhodly žít bez ní. Pro moderního člověka je obtížné si představit svět bez nuly, ačkoliv její základní vlastnost spočívá v tom, že ji v běžném životě vlastně užívat nepotřebujeme. Nikdo si přece nechodí nakoupit nulu zboží. Na to, aby člověk vyjádřil, že něco nemá, nepotřebuje speciální číslo. Nezdálo se ani nutné mít pojem vyjadřující, že něco neexistuje. A to je také důvod, proč se lidé tak dlouho obešli bez nuly: prostě nebyla zapotřebí.

Českou republiku křižuje téměř čtvrt milionu kilometrů elektrického vedení – celou Zeměkouli by obmotalo kolem rovníku šestkrát. Přestože elektřinu denně využíváme, málokdy přemýšlíme nad tím, odkud a jak k nám přišla. Tajuplnou cestu voltů z elektrárny až ke spotřebitelům představuje nejnovější 3D model z dílny vzdělávacího portálu Svět energie. Zvídavé uživatele provede aplikace celým systémem distribuční soustavy. Rodinu 3D energetických modelů programu Svět energie tak doplní již šestý člen.

V poslední době všichni všechno natírají na zeleno, aby se zavděčili všeobecnému trendu: ochrana životního prostředí. Nejčastěji používaným termínem je „udržitelnost“. A tak se nám jako příspěvek k ozelenění planety a „udržitelnosti“ předkládají dokonce i sněhem pokryté svahy na poušti v Perském zálivu. Na ploše 22 500 m² je zde vybudována krytá sjezdovka a běžecká trať, to vše pod heslem pomoci zachránit planetu. Alespoň tak to prezentuje Ibrahim Al Zu´bi, majitel "udržitelné společnosti" provozující nákupní a sportovní středisko v Dubaji. O myšlence, zda zisky a zelené certifikáty patří k sobě, pojednávají dvě knihy. 1) Peter Dauvergne: Will big bussiness destroy our planet? (Polity books) a 2) Claude Henry, Laurence Tubiana: Earth at risk (Columbia University Press).

Internetovým světem se toulá velké množství videí o termojaderné fúzi natočených z nejrůznějších úhlů. Jejich délka nepřesahuje pět minut. Z tohoto pohledu osmdesátiminutový Let there be light (LTBL) kanadského dokumentaristy Mila Aung-Thwina je skutečné unikum. Když se dozvíte, že Mila před natáčením o existenci fúze sice věděl, ale o nějakém tokamaku ITER neměl tušení, pak vám nezbude než smeknout. Pochopitelně se v takovém dokumentu musí vyskytnout nepřesnosti, ale zde na celkové vyznění nemají zásadní vliv. Mila si z celé plejády fúzních pokusných zařízení vybral čtyři: tokamak ITER, stelarátor Wendelstein 7-X, zařízení T4 společnosti General Fusion a zařízení Fusion Focus společnosti LPPF. Zatímco jsou první dvě zařízení financovaná vládami (ITER dokonce sedmi), další dvě společnosti hledají investory doslova kde se dá. Kanadskou General Fusion zachránila dokonce Malajsie. Mila tak v jednom dokumentu předložil divákům dva diametrálně různé způsoby financování výzkumu řízené termojaderné fúze. Všimněte si prosím, že Mila nevěnoval ani bajt inerciální fúzi.

San Francisko hoří, v plamenech jsou všechna velká města ve Spojených státech.  Ani jaderný útok, ani meteorit či Godzila. To jen Saudové přiškrtili kohoutky, cena benzinu vyletěla do nebe, aby vzápětí spadla na nulu. Nebyl totiž benzin žádný. Naštvané obyvatelstvo začalo rabovat a bylo jedno, zda elektroniku nebo dětské plenky. Policie byla bezmocná, bankomaty vypáčené, banky zamčené na sto západů, národní garda v ulicích. Ozývala se střelba a nářek raněných. Tekla krev, ale netekl benzin. V chaosu a ve zmatku dopravní zácpy spěchala doktorka Jocelyne Wuová do své firmy Prometheus Ltd. Concepts. Dnes chtěla investorovi předvést své Baby.

K neoblíbeným školním předmětům, bohužel, v posledních desetiletích přibyla další přírodní věda - chemie. Dokládají to, mimo jiné, výsledky řady průzkumů na národní i mezinárodní úrovni. Důvodů je několik. Ačkoliv je chemie svou povahou vědou experimentální, její výuka na základních a středních školách se více méně omezila na velké množství abstraktních pojmů, které se nedají „ohmatat“ a ověřit. Odpovědnost za tuto situaci nesou tvůrci učebních osnov a didaktikové chemie na vysokých školách, připravující nové učitele tohoto kdysi oblíbeného předmětu s jeho neplánovanými „výbuchy“ při chemikářových demonstračních pokusech. Všichni podlehli tlaku přehnané "korektnosti" prosazujícímu požadavky na extrémní zajištění bezpečnosti žáků i učitelů při vyučování chemie tak, že chemické kabinety jsou prázdné a za rizikové je s nevelkou nadsázkou považováno i rozpouštění kuchyňské soli. Vyučovat chemii jen pomocí slovního výkladu je možná pohodlnější, ale neúčinné. Velkou roli také hraje nově pěstované obecné povědomí chemie jako oboru pro společnost veskrze negativního, poškozujícího životní prostředí a nepříznivě ovlivňujícího zdraví současné a budoucí populace. Ani stále snadnější přístup k informacím na síti sítí neposkytuje lepší možnosti informací o vlastnostech a charakteristikách chemických prvků, sloučenin a látek. A proto díky za každou popularizační knížku!