Recenze

V edici Akademie věd ČR "Věda kolem nás" (vydalo SSČ AV ČR), vyšel už pátý svazek specializovaný na jadernou fúzi. Tentokrát je na téma, o kterém jsme také psali v Třípólu - o nadšencích, jednotlivcích i institucích, které věnují vlastní peníze a na vlastní pěst shánějí granty, aby mohly bádat v oboru nesmírně obtížném. Žene je nejen badatelské nadšení, ale i vidina budoucí slávy a zisku, pokud by se jim podařilo zajistit pro lidstvo v podstatě neomezený energetický zdroj.

Chytrým a poutavým čtením pro všechny, kteří chtějí pochopit, co se skutečně odehrává v našem těle, když cítíme, myslíme, soudíme, hodnotíme, rozhodujeme či jednáme, je populárně-naučná publikace rakouského novináře a spisovatele Christiana Ankowitsche "Proč Einstein nenosil ponožky". V překladu Terezy Samotamové z původního německého originálu (Berlín, 2015) ji pohotově vydalo s podtitulem "Jak zdánlivě nepodstatné věci ovlivňují naše myšlení" nakladatelství Portál (Praha 2016, 1. vyd., 240 str.).

Pochopit tajuplný svět alchymie a její jazyk není v moderní době vůbec snadné. Umění alchymie je jedním z nejstarších a nejzáhadnějších oborů lidského usilování, které se praktikovalo už od vlády čínského „žlutého“ císaře Chuang-ti (kolem 27. století př. n. l.) až do počátku 17. století, kdy jeho studiu věnoval většinu svého volného času římský císař a český král Rudolf II. Ačkoliv je alchymie jednou z nauk, které si vysloužily v historii vědy značně kontroverzní pověst a jsou dodnes považovány za dokonalý příklad slepé uličky v bádání, přispěla svým speciálním a nenahraditelným způsobem k rozvoji evropské učenosti. Z hlediska moderní vědy neexistuje snad jediná teoretická chyba, které by se alchymisté - často brilantní, ale rozporuplné osobnosti - nedopustili. Také alchymistická terminologie byla vším, jen ne jednotným chemickým názvoslovím. Množství látek či procesů, vztahujících se k společnému jmenovateli, materia prima, mělo mnoho různých jmen. Prozaickým a lidsky pochopitelným důvodem těchto zmatků mohou být snahy mnohých alchymistů výsledky své práce jednoduše zašifrovat.

Při zpětném pohledu do historie fyziky zjistíme, že na rozdíl od většiny malých evropských národů má právě u nás tato exaktní věda bohatou tradici sahající daleko do minulosti, až k přelomu 16. a 17. století. Ještě ve druhé polovině 19. století byl vývoj fyziky u nás vázán především na katedry pražské univerzity a polytechniky. Podmínky pro výuku fyziky a fyzikální výzkum se výrazně změnily po vzniku Československé republiky v roce 1918: vedle Univerzity Karlovy (okolo 10 tisíc posluchačů) byla síť vysokých škol rozšířena o českou Masarykovu univerzitu v Brně a Univerzitu J. A. Komenského v Bratislavě. Výuka fyziky přešla z filozofických fakult na nově založené fakulty přírodovědecké, vznikly první mimouniverzitní vědecké instituce pro specializovaný výzkum (např. Vojenský technický a letecký ústav, Masarykova akademie práce, Radiologický ústav ministerstva veřejných prací nebo Fyzikální ústav Škodových závodů), navazující na převratné fyzikální objevy a nástup kvantové a relativistické fyziky přelomu 19. a 20. století.

Geometrie (z gé – země a metria – měření) se považuje za jeden z nejstarších vědních oborů. Jednoduché geometrické útvary byly známy již ve starší době kamenné a podrobněji se zkoumaly ve všech starověkých civilizacích. Geometrie původně sloužila pro praktické účely v zeměměřictví a stavebnictví. Staroegyptští „natahovači provazu“ přeměřovali hranice pozemků po každoroční nilské záplavě. Prastaré indické metody konstrukce oltářů najdeme v Šulba sútrách. Na vědecké úrovni se jim poprvé věnovali staří Řekové, provádějící podobné konstrukce i v menším měřítku (Thalet, Pythagoras, Eukleides, Pappos, Ptolemaios). Platón jako první stanovil striktní podmínku, že k tomu může být užito jen pravítka a kružítka, tedy ideálních tvarů přímky a kružnice.

Po téměř padesáti letech zpoždění od prvního vydání se studentům a badatelům v rámci různých přírodovědných oborů dostává do rukou první český autorizovaný překlad anglického originálu dnes již klasické publikace Filozofie přírodních věd (Philosophy of Natural Science), díla jednoho z nejvýznamnějších filozofů vědy 20. století Carla G. Hempela (1905-1997). Zásluhy o tento významný nakladatelský počin (přehledné shrnutí hlavních témat filozofie vědy z období logického empirismu v češtině zcela chybí) lze kromě vydavatele (nakladatelství Pavel Mervart) přičíst i katedře filozofie Filozofické fakulty Ostravské univerzity. (Carl G. Hempel: Filosofie přírodních věd, nakladatelství Pavel Mervart, 2016, 234 stran.)