Recenze

Pochopit tajuplný svět alchymie a její jazyk není v moderní době vůbec snadné. Umění alchymie je jedním z nejstarších a nejzáhadnějších oborů lidského usilování, které se praktikovalo už od vlády čínského „žlutého“ císaře Chuang-ti (kolem 27. století př. n. l.) až do počátku 17. století, kdy jeho studiu věnoval většinu svého volného času římský císař a český král Rudolf II. Ačkoliv je alchymie jednou z nauk, které si vysloužily v historii vědy značně kontroverzní pověst a jsou dodnes považovány za dokonalý příklad slepé uličky v bádání, přispěla svým speciálním a nenahraditelným způsobem k rozvoji evropské učenosti. Z hlediska moderní vědy neexistuje snad jediná teoretická chyba, které by se alchymisté - často brilantní, ale rozporuplné osobnosti - nedopustili. Také alchymistická terminologie byla vším, jen ne jednotným chemickým názvoslovím. Množství látek či procesů, vztahujících se k společnému jmenovateli, materia prima, mělo mnoho různých jmen. Prozaickým a lidsky pochopitelným důvodem těchto zmatků mohou být snahy mnohých alchymistů výsledky své práce jednoduše zašifrovat.

Při zpětném pohledu do historie fyziky zjistíme, že na rozdíl od většiny malých evropských národů má právě u nás tato exaktní věda bohatou tradici sahající daleko do minulosti, až k přelomu 16. a 17. století. Ještě ve druhé polovině 19. století byl vývoj fyziky u nás vázán především na katedry pražské univerzity a polytechniky. Podmínky pro výuku fyziky a fyzikální výzkum se výrazně změnily po vzniku Československé republiky v roce 1918: vedle Univerzity Karlovy (okolo 10 tisíc posluchačů) byla síť vysokých škol rozšířena o českou Masarykovu univerzitu v Brně a Univerzitu J. A. Komenského v Bratislavě. Výuka fyziky přešla z filozofických fakult na nově založené fakulty přírodovědecké, vznikly první mimouniverzitní vědecké instituce pro specializovaný výzkum (např. Vojenský technický a letecký ústav, Masarykova akademie práce, Radiologický ústav ministerstva veřejných prací nebo Fyzikální ústav Škodových závodů), navazující na převratné fyzikální objevy a nástup kvantové a relativistické fyziky přelomu 19. a 20. století.

Geometrie (z gé – země a metria – měření) se považuje za jeden z nejstarších vědních oborů. Jednoduché geometrické útvary byly známy již ve starší době kamenné a podrobněji se zkoumaly ve všech starověkých civilizacích. Geometrie původně sloužila pro praktické účely v zeměměřictví a stavebnictví. Staroegyptští „natahovači provazu“ přeměřovali hranice pozemků po každoroční nilské záplavě. Prastaré indické metody konstrukce oltářů najdeme v Šulba sútrách. Na vědecké úrovni se jim poprvé věnovali staří Řekové, provádějící podobné konstrukce i v menším měřítku (Thalet, Pythagoras, Eukleides, Pappos, Ptolemaios). Platón jako první stanovil striktní podmínku, že k tomu může být užito jen pravítka a kružítka, tedy ideálních tvarů přímky a kružnice.

Po téměř padesáti letech zpoždění od prvního vydání se studentům a badatelům v rámci různých přírodovědných oborů dostává do rukou první český autorizovaný překlad anglického originálu dnes již klasické publikace Filozofie přírodních věd (Philosophy of Natural Science), díla jednoho z nejvýznamnějších filozofů vědy 20. století Carla G. Hempela (1905-1997). Zásluhy o tento významný nakladatelský počin (přehledné shrnutí hlavních témat filozofie vědy z období logického empirismu v češtině zcela chybí) lze kromě vydavatele (nakladatelství Pavel Mervart) přičíst i katedře filozofie Filozofické fakulty Ostravské univerzity. (Carl G. Hempel: Filosofie přírodních věd, nakladatelství Pavel Mervart, 2016, 234 stran.)

Ústav T. G. Masaryka spolu s Masarykovým ústavem a Archivem AV ČR vydaly novou původní populárně vědeckou práci z pera historičky a archivářky PhDr. Jaroslavy Hoffmannové (1942), nazvanou Prvenství žen: ženy iniciativní, vzdělané a tvořivé (Praha 2016, 1. vyd., 210 str.). Kniha je výsledkem náročného výzkumu a pátrání autorky jako soukromé badatelky. Široký okruh zájemců o historii v ní najde chronologicky uspořádané záznamy o jednotlivých prvenstvích žen nebo ženských institucí. Dílo přináší přesvědčivé důkazy, že dosáhnout vynikajících úspěchů ve vědě, technice, školství a dalších oborech lidské činnosti nikdy nebylo a není jen výsadou mužů. Obecně se udává, že každé podobně zaměřené popularizační dílo by mělo plnit především dvě funkce: poučit a zároveň být zajímavé. A to i na stránkách nabitých „jen“ mnoha životopisnými daty a letopočty. Kniha o ženách, které změnily svět, splňuje obojí.

„Napsat stručnou, ale dobrou věc je těžší, než dát dohromady tlustou monografii,“ řekl kdysi slavný český lékař Josef Charvát. Když absolventům českých vysokých škol položíte otázku, zda v průběhu studií navštěvovali na univerzitě či technice kurzy psaní, s pobavením nebo s despektem vám vysvětlí, že psát se naučili již v první třídě základní školy. Pokud se však na totéž zeptáte studenta amerického, určitě vám odpoví, že ano. To proto, že psaním se zde rozumí nejen elementární schopnost zaznamenávat písmem mluvený jazyk, ale především dovednost dobře se písemně vyjadřovat a tvořit nejrůznější texty – administrativní, publicistické, umělecké, odborné a dokonce vědecké.