Jen on uměl opravovat věci, radit kořenářkám a také přivážel novinky z dalekých krajin. Toho léta Páně 2153 nepřijel sám, měl s sebou uhrovitého mladíka, a starostka pokývala hlavou. Tak i Sovák bude smrtelník, řekla si, vychovává si nástupce. Jestlipak to stihne včas, ještě ji napadlo, ale pak už začala obvyklá práce.

Richard Carrington, anglický sluneční astronom, se 1. září roku 1859 jako obvykle věnoval pozorování slunečního obrazu, který si teleskopem promítal na stěnu. Právě se zabýval skicováním velké sluneční skvrny, když v tom spatřil, jak se nad skvrnou objevily dva nesmírně jasné záblesky, rychle se zvětšovaly a svým jasem dokonce přezářily samotné Slunce.

O velkých dávkách ionizujícího záření slýcháme nejčastěji v souvislosti s jadernou válkou nebo hypotetickou havárií nějakého jaderného zařízení. Jde o samé úděsné představy a málokdo si umí představit, že by nám velké dávky záření mohly být i k něčemu užitečné. Fyzikální, chemické i biologické účinky ionizujícího záření přitom ve prospěch člověka využít lze. Procesy výroby materiálů nebo jejich modifikace, založené na změnách vlastností v důsledku ozáření ionizujícím zářením, označujeme jako radiační technologie.

V roce 1892 byl Edvard Munch svědkem krvavě červeného západu Slunce nad norským Oslo. Přírodní úkaz ho inspiroval k vytvoření svého nejslavnějšího obrazu „Výkřik“. Neobvyklý západ Slunce byl pravděpodobně způsoben výbuchem sopky Krakatoa, která do horních vrstev atmosféry vypustila velké množství popela a plynů. V důsledku toho se teplota Země ochladila o více než 1 stupeň Celsia a ochlazovací účinek sopečných výbuchů se stal součástí úvah o záměrné kontrole klimatu.

Je zima, ale v našich domovech pěkně teploučko. Jak ale teplo neztratit a přitom se „neudusit“? Odpovědět je nasnadě – musíme se naučit správně větrat. Jak na to?

Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Platí to i o zimním krmení ptáků. Plné krmítko je pro opeřence danajským darem. Za plná břicha zaplatí fiaskem při námluvách.