Astronomie

Jednu nebo dvě hodiny po západu slunce a nebo před východem slunce můžete v příštích několika měsících spatřit na severní obloze severní polokoule éterické modré, stříbrné nebo zlaté pruhy. Tyto podivně vypadající útvary na obloze, nazývané noctilucent clouds (což v latině znamená "noční zářící" mraky) nebo NLC, nebo "polární mezosférická oblaka" jsou nejvyššími, nejsuššími, nejchladnějšími a nejvzácnějšími mraky na Zemi. Zabývala se jimi studie z roku 2018.

Země by možná už ani neměla existovat. Oběžné dráhy planet vnitřní Sluneční soustavy – Merkuru, Venuše, Země a Marsu – jsou chaotické a matematické modely naznačují, že tyto tzv. vnitřní planety by do sebe měly narazit. Ale nestalo se. Jak to, že jsme se ve Sluneční soustavě po miliardy let vyhnuli planetárním kolizím?

Existují další planety podobné Zemi? Existuje mimozemský život? Na první otázku už umíme odpovědět, výkonné dalekohledy našly několik exoplanet, které by mohly být podobné Zemi. Na zodpovězení druhé otázky zatím čekáme, i když vše nasvědčuje tomu, že na některých kometách a možná i na Marsu mohly být sloučeniny podobné těm, o kterých dnes předpokládáme, že předcházely vzniku života. Země 2.0 by byla planeta dostatečně podobná Zemi, aby umožnila existenci života, jak jej známe. Měla by správnou teplotu pro kapalnou vodu a obíhala by kolem hvězdy se stálým přísunem světla. V ideálním případě by měla být dostatečně blízko k naší Zemi, abychom si dokázali představit, že tam poletíme nebo alespoň pošleme sondu, aby ji prozkoumala.

Amatérský zájemce o vědu, Jon Larsen, který je mimoto docela známým jazzovým hudebníkem v Norsku, se začal zajímat o částice z vesmíru a  rozhodl se najít vesmírné částice z doby, kdy bylo naše Slunce dítětem. A rozhodl se je najít v městských sedimentech, které se shromažďují ve střešních okapech. Díky houževnatému odhodlání přesvědčil britského planetárního vědce, aby s ním studoval jeho objevy, a roky práce se konečně vyplatily.

Během své existence (asi 4,5 miliardy let) byla Země zasahována stovkami velkých asteroidů, které rozbíjely její povrch. Nejméně 190 z těchto kolizí (o kterých doposud víme) zanechalo kolosální jizvy, které jsou viditelné dodnes. Ale ne každý vesmírný kámen, který se dostane do atmosféry naší planety, dopadne až na zem. Co je tedy potřeba k tomu, aby asteroid udělal do Země „důlek“, a které známé impaktní události zanechaly největší krátery?

Planeta Země si neustále vyměňuje materiály s okolní sluneční soustavou. Například prach řítící se vesmírem pravidelně bombarduje naši planetu, menší či větší asteroidy se projevují jako „padající hvězdy“ a plyny ze zemské atmosféry se naopak pravidelně uvolňují do vesmíru. Je tento zisk nebo ztráta hmotnosti hrozbou pro život na Zemi?