Medicína a přírodověda

V hloubce pod tzv. „supervulkánem“, o kterém se ví, že leží pod Yellowstonským národním parkem, byl objeven obrovský rezervoár roztavené horniny. Je tak velký, že množství žhavého magmatu by vyplnilo Coloradský Grand Canyon více než jedenáctkrát. Jeho objev však nijak nezvyšuje riziko výbuchu supervulkánu, pouze přispívá k lepšímu porozumění, co se vlastně pod zemí odehrává.

Za milion let objeví geologové zkoumající betonem pokrytý zemský povrch podivné pozůstatky minulých generací. Jeden z nich rozbije kus hmoty a v ní objeví tenký černý disk s malými drážkami a prohlásí, že se jedná o fosílii z doby plastocénu. Podle vzoru pleistocén, holocén… Naše láska k plastům totiž na Zemi pravděpodobně zanechá trvalé dědictví.

Od svých nejbližších příbuzných – šimpanzů – se naši praprapředci odlišili před minimálně sedmi miliony lety. Po většinu následujících milionů let pak žili jako opice na stromech, měli chlupaté tělo, malý mozek a jednoduché chování. Asi před dvěma miliony lety se všechno změnilo. Prapředci vzali svůj osud do svých rukou a začala série inovací, která změnila vývoj lidstva a udělala z lidí opice velmi moderní, kterými jsou dosud. Připomeňme si několik milníků na jejich cestě staletími.

Evropané přestavují pestrou směsici obyvatel. Podle nových výzkumů založených na analýzách DNA pocházejí moderní Evropané ze tří separovaných populací, které v různých dobách migrovaly na kontinent z různých směrů a vzájemně se křížily. Pokud se tato teorie potvrdí, pak muž z lokality Kostěnki v jižním Rusku patřil mezi nejstarší z těchto populací, což byli lovci-sběrači, přicházející z dnešního Středního východu asi před 40 000 lety. Tento muž z doby před 37 000 lety má nejstarší evropskou sekvenční DNA.

Výzkum britských fykologů, zaměřený původně na extrémní biotopy a adaptace řas například vůči překyselenému prostředí vrchovinných rašelinišť nebo vůči zasířené vodě minerálních pramenů, může v průmyslové praxi zásadním způsobem změnit současný pohled na dlouhodobou ekologickou zátěž, remediační (z latinského remederi – uzdravit) procesy i recyklaci těžkých kovů.

Pro vývoj svých larev potřebují včely stálou teplotu. V chladných dnech musejí vyrábět teplo tak, aby v okolí matky bylo více než 30°C. V parných letních dnech musejí naopak větrat a chladit. Jak to zvládají? Vždyť osamocená včela nevydrží ani příliš nízké, ani příliš vysoké teploty! Více včel pohromadě však zvládne i pro včelího jedince věc nemožnou. Včely jsou totiž hmyz společenský – a to nejen pro svou právě popsanou vlastnost.